Františkova esej: Proč udržitelnost dlouho neudržíme

Františkova esej: Proč udržitelnost dlouho neudržíme

František Kopáček, 22.07.2019

O víkendu jsem mluvil s kamarádkou, která měla pět let vlastní oděvní značku. Před měsícem prodala poslední šaty a zavřela krám. „Já už na to neměla sílu. Každé babě, co se přišla do krámu podívat, jsem musela vysvětlovat, proč moje kalhoty stojí tři a půl tisíce, když o ulici vedle mají kalhoty z Turecka za pětistovku. Pět minut jsem to vysvětlovala, že mám vlastní švadleny, že nakupuju kvalitní materiál. A ne, stejně jsem viděla jenom kyselý ksichty, že jsem hrabivá. Tak jsem to ukončila, teď si trochu odpočinu a půjdu zase něco někam dělat.“

Proč zavřela krám? Klesající prodeje, nižší marže, dražší materiály, menší ochota zákazníků nakupovat, dražší nájmy a energie. Ne, neříká se mi to snadno, ale všechny nás to čeká. Jednou všichni tvůrci nezávislé módy v Česku prodáme poslední šaty, předáme poslední kabelku, pošleme do světa poslední botky… A… a otočíme cedulku na dveřích. Máme zavřeno.

Zatím mám od kolegů tvůrců zprávy, že udržitelnost v Čechách dlouho neudržíme. Totiž - když jste malý a mladý tvůrce, překonáte prvotní trable s produkcí a můžete vesele fungovat. Podnikání vzkvétá, prodáváte známým svých známých, kupujete lepší materiál, průmyslový šicí stroj a mazlíte si střihy. A pak se dostanete do fáze, kdy podnikání z obýváku přestane stačit. Přestěhujete se do prostor, přijmete první pracovní sílu. Rostete. Daří se vám. A samozřejmě stárnete, zakládáte rodinu, máte děti, práci, kterou milujete. Až doteď je to v pořádku.

Dřív nebo později narazíte na problémy. Musíte prodávat. Hodně. Všem. Abyste zaplatili lidi, nájem, energie, materiál, cestovné, poštovné, balné, dopravné mezi sklady, e-shop se taky musí nějak provozovat, žejo… Musíte si vydělat na poslední pitomou sponku v kanceláři, na poslední špendlík. Prostě a jednoduše – potřebujete prodávat jako o život.

Vaše produkty jsou dražší, než obvykle nabízené kousky. Ale proč tomu tak je? Protože nešijete ze šitových látek, ale z tkanin, ze kterých švadlenkám nesleze kůže z rukou (jako fakt), protože těm švadlenkám chcete zaplatit adekvátní mzdu (miska rýže denně neprojde, raději to ani nezkoušejte), protože nevyrábíte desetitisíce stejných šatů (v našem případě kabelek), ale v dlouhodobém horizontu stovky kousků ze střihu, jednotek v dané barevné kombinaci. Protože, protože, protože…

Jenomže to lidi nezajímá. Oni se chtějí podívat na cenovku, danou hodnotu vydělit dvěma a odečíst polovinu. Pak možná budou šťastní. Možná. Však to znáte, ono se vždycky něco najde – tahle strana je o dva stehy delší než tahle, ta modrá je moc modrá a o té růžové mě nepřesvědčíte…

Co se na našem trhu vlastně stalo? A co se děje teď?

Je mi dvacet devět let. Moji rodičové si prošli obdobím centralisticky řízeného vkusu a zásobování módních domů. Říká se, že za socíku nebylo nic. A když už jo, stálo to kulový s přehazovačkou. Moji rodičové lačnili po módě a po nakupování. No, asi víc lačnila mamka. Ale i tak.

Moje generace vyrůstala u televize. Jako kluk jsem hltal všechny ty filmy a seriály, kde se nakupovalo stylem „vezmi si to do kabinky a pak to hoď na pokladnu a pořádně se zasměj od ucha k uchu“. A já chtěl taky takhle nakupovat, vlastně všichni jsme chtěli takhle nakupovat.

To byla blažená hudba pro uši výrobců oblečení. Produkce z rozvojových zemí k nám začala proudit ve velkém. Čím levnější, tím lepší. Kritická byla situace mezi roky 96 – 00, to se sváděli bitvy o značky. Pamatujete na Adibas? Nikee? Cim vic proužku, tim vic adidas? Já ano. Dřív jsem se tomu smál, teď mi je z toho smutno.

Nicméně situace byla ještě o to horší, že se české značky zlikvidovaly samy. Neuměly sledovat trendy, měly příliš zkostnatělou produkci. Češi po revoluci chtěli něco jiného. A dostávali to na tržnicích. Bohužel. My se teď snažíme celou situaci zachránit tím, že bereme lidi ze zavřených továren a učíme se z jejich zkušeností. Nemyslím tím jenom Dara bags, myslím tím všechny tvůrce, kteří se přehoupli z obývákové fáze a nyní živí své zaměstnance.

Začali jsme s naprosto deformovaným trhem, kde si nikdo neuvědomoval, kde se jeho oblečení vzalo. Jako kdyby všichni zapomněli, že se triko musí ušít. Triko ale tehdy stálo 159 Kč, zářilo barvami a bylo hned vedle rohlíků v Tesku. No nekupte to, když je to tak levný! A to samé kabelky za 299 Kč z koženky. Nikdo se na nic neptal, proč taky?

S následky bojujeme doteď – naše produkty nejsou dostupné na každém rohu, navíc triko nemůžeme za 159,- vyrobit, tolik snad nestojí ani nitě. A pošramocené jméno kožence už nespraví ani obklady se svěcenou vodou.

Zhruba před pěti lety se situace zlepšila. Jisté osvěžení přinesla kampaň ‚Who made my clothes?‘ (Kdo ušil moje oblečení?) v reakci na kolaps osmipatrové textilní továrny Rana Plaza v Bangladéši. Tehdy zemřelo 1 129 obětí, dalších 2 500 lidí bylo zraněno. Ozývaly se hlasy, jak je možné, že došlo k takové tragédii. Jak je to jen možné? Odpověď už asi všichni známe. Zlepšila se situace? Co myslíte?

Na trh v krátké době přišli velcí online hráči ze zahraničí. Prodávají oblečení s obrovskou marží, obvykle desetinásobnou. Díky tomu mají prostor pro brutální slevové akce (70 % sleva není problém). Běžně poskytují dopravu zdarma a vrácení zdarma. Když už se trh začal narovnávat, opět se tímhle krásně pochroumal.

Jako středně velcí tvůrci bojujeme. Pereme se každý den o svou příčku na trhu. Nad námi jsou nadnárodní řetězce, které pumpují miliardy do reklamy, pod námi jsou domácí tvořilky, které si kupují naše produkty, ty rozpářou, okopírují a prodávají o pět stovek levněji, protože neživí zaměstnance, neplatí daně, de facto ani nemusí mít živnost. Neděje se to jenom v kabelkách, děje se to v celém módním odvětví. Zkrátka a dobře - nikdy nevíte, kdy dostanete ránu pěstí.

Prosím, bojujte s námi. Zajímejte se o to, kdo ušil vaše oblečení. Velkým nadnárodním korporacím ukažte záda. Nenechte se ukolébat řečičkama o ekologii a o etice. V jejich masové produkci není něco jako ekologie ani myslitelná už z logiky věci. Nakupujte u svých milovaných tvůrců. U velkých i u malých. Podporujte je, ukažte jim, že si jejich nápadů, času i vášně vážíte. Kašlete na hloupé reklamy a nakupujte s rozmyslem, bavte se o tom se svými přáteli, když vám strčí pod čumák tričko za stovku.

Protože jsme v krizi. V ekologické, ekonomické i morální krizi.

A nebude to dlouho trvat a všichni otočíme onu cedulku na dveřích.

Zavřeno.