Dařin sloupek: Proč obdivuji své předchozí Já

Dařin sloupek: Proč obdivuji své předchozí Já

František Kopáček, 18.07.2017

Letos tomu bude devět let, kdy jsem ušila první tašku Dara bags. Devět let. Skoro celá dekáda tohohle barevného flámu. Za devět let se toho může stát hodně – třeba z mého syna se stal statečný a samostatně uvažující tvor (Ne, spát jdeš po Simpsonech hned, nebudeme pouštět další díl!). A z maličké tvořilky na rizikovém těhotenství se stala úspěšná paní velkopodnikatelová (…jak s úsměvem říká můj drahý manžel; buďte v klidu, já si tak rozhodně nepřipadám!). Před necelým měsícem se nám narodilo druhé miminko. K tomu můžu říct jen jedno – sakra moc obdivuji svoje předchozí Já.

Tak nějak jsem doufala, že budu svou roli matky zvládat statečně. Občas se mi to i daří, když mi zrovna náš lehce obsesivní pes neaportuje plínky někam do neznáma. S prvním miminkem jsem zvládala šít, vyřizovat objednávky, jezdit na poštu, fotit produkty, vystavovat je k prodeji a samozřejmě zaopatřit manžela a vytvářet útulné domácí prostředí hodné toho jména.

Aktuální situace je taková, že si už dělám prioritní seznamy všech svých seznamů. Miminko mi spí v postýlce, vedle postýlky mám stolní počítač a notebook, vzorníky od zahraničních dodavatelů a všechny pracovní propriety. Je až zázračné, jak se pokoj pro hosty / dětský pokojík proměnil v improvizovaný ateliér během jednoho odpoledne. A během toho všeho šustění a rámusu dovede malá spát. Spánek jí vydrží tak třicet minut, pak navazuje na osvědčenou komunikační strategii založenou na výrazném vokálním projevu.

U prvního mateřství jsem měla vůbec štěstí – syn spal i u mlácení šicího stroje. Ovšem když se teď ten malý uzlíček přihlásí o svá práva, spustí takovou sirénu, až mi skáčou písmenka z klávesnice.

Naprosto obdivuji své předchozí Já. Mé Já totiž zvládlo rozjet firmu s miminkem, mé Já totiž zvládlo být superhrdinkou všedního dne. Aji s blitíčkem na elegantním černém topu. Mé aktuální Já má všude nalepené různobarevné lístečky s vykřičníky, otazníky a čísly.

Nedávno jsem našla magazín Obchod a Finance, moje první titulka a velký rozhovor z roku 2013. Článek jsem si přečetla – jen tak, ze zvědavosti. A na co jsem nepřišla? Z textu mi vyplynulo, že vlastně rozjet značku je sranda pro matky na mateřské dovolené. Nudíte se v mezičase, než přijde manža domů? Založte si textilní značku! Jaký brilantní nápad!

Když se na to dívám s odstupem téměř deseti let, tak musím uznat, že to hračka opravdu nebyla. Tehdejší sranda-podnik jsem si vydupala. Na všechny námitky „to nezvládneš“ jsem opáčila „ale já to zvládám!“. Byla jsem pěkně tvrdohlavá. A taky intuitivní a organicky smýšlející. Všechno mi tehdy přišlo tak přirozené. Dnes jsem už asi moc organizovaná.

Obdivuji své předchozí Já i za to, jak rychle se naučilo zvládat situaci. „No, já bych se teda raději postarala nejdřív o rodinu,“ poznamenala jedna bývalá známá nad tím, že jsem měla ve dřezu dva hrnečky od snídaně a jeden talířek. A taky jsem se o rodinu postarala. Mimochodem – známá si na půl roku založila vlastní značku kabelek se střihem na tři zipy. Pak toho, bůh ví proč, nechala…

Mé předchozí Já si zaslouží metál. Všechna má předchozí Já si je zaslouží. I moje předvčerejší Já. Ačkoliv práce jsem měla nad hlavu, zvládla jsem vystavit everestní množství faktur, zpracovat nějaké příkazy k platbě, objednat novinkové látky k tisku, poslat všem motivační maily s úkoly dne, otestovat Dařino kolo štěstí – třikrát jsem vyhrála, ach, jak je to skvělé!, uvařit synovi a manželovi večeři dle jejich přání a samozřejmě se plně věnovat malé. A až dopíšu tenhle sloupek, tak i dnešní Já si zaslouží pochvalu.

Být matka je těžké. Fakt. Ale miluju to a nikdy bych se těch svých drobků nevzdala. A Dara bags také ne. I s tím papírováním kolem!

S láskou Dara